VÝSTAVA SHALOMA TOMASE NEUMANA - english version

FUSIONISM

VÝSTAVA SHALOMA TOMASE NEUMANA

12.7. - 4.9. 2018

STARÁ ČISTÍRNA ODPADNÍCH VOD
Papírenská 6, Praha 6

Otevřeno pro veřejnost:
po - pá: 9 - 17.30, so - ne: 9.30 - 18
Vstup ZDARMA přes kavárnu „CAFÉ TOVÁRNA“
mapa

Tisková zpráva ke stažení

Fotografie ke stažení

SHALOM TOMAS NEUMAN - FUSIONISM - reportáž ČT

Podívejte se na reportáž v České televizi
zde

FUSIONISM EVENT – 12.7. 2018

Doron Polak / Ron Kolm / Ophira Avisar / Norma Drimmer / Rafi Baler / Keith Patchel / Oh Zee / Greg Schenk / Wolfgang Lederer Band / Martin Dvorak / Bodie / Zak Moravec / Ladi Kolsky / Juliana Berezhnaya / Grey Luigi / Benassai / Gaeta no Terrana / Jozef Dian / & more

>

SHALOM TOMAS NEUMAN

Shalom Tomas Neuman se narodil v Praze těsně po skončení 2. světové války. Je posledním přeživším mužským potomkem početné židovské rodiny, která z velké části skončila svůj život během nacistického německého holokaustu. Jeho rodiče uprchli v roce 1948 z Prahy před komunistickým režimem poté, co se jméno Shalomova otce ocitlo na černé listině a hrozila mu smrt. Emigrovali do izraelské Haify, kde strávil Shalom své dětství. Když mu bylo 12, s rodiči a sestrou se přestěhoval do amerického Pittsburghu. Od roku 1980 žije v New Yorku.

Shalom Tomas Neuman

Shalom je absolventem Carnegie-Mellon University, kde v letech 1970 a 1972 získal diplomy v oboru malířství a posléze i sochařství. Byl také stipendistou francouzského Damrosch Scholarship, kde mu za jeho malbu byla udělena cena The Beaux Arts. Své postgraduální studium v malířství a sochařství ukončil na Indiana University. Zístal také cenu Premio Galileo 2000 Award za Art XV Edition, udělované 23. září 2013 v italském Teatro della Pergola ve Florencii.

Shalom přebývá a Pensylvánii a pracuje ve ateliéru v Eastonu. Část roku tráví i v Praze, kde má druhý domov. Shalom přednášel na The Cooper Union, Parsons School of Design, Pratt Institute of Technology, byl hostujícím profesorem na The School of Visual Arts, na Yale, na Akademii výtvarných umění v Praze, na Beer Sheva College a v Ra’anana Cultural Center v Izraeli.

Jeho díla jsou hojně vystavována v galeriích a muzeích ve Spojených Státech, v Evropě, Jižní Americe, Asii a Izraeli. Jeho obrazy jsou ve sbírkách Národní galerie v Praze, Muzea Kampa, Muzea Franze Kafky, Ellis Island Museum v New Yorku, Museum of Modern Art (Carnegie Institute, Pittsburgh, PA), Museum of Modern Art (Nice, Francie), Museu Da Image E Dom Som (Sao Paolo, Brazílie). Jeho díla vlastní v soukromých sbírkách Elaine DeKooning (East Hampton, New York), Enrico a Roberta Baj (Milán, Itálie), Rosa Easman (UBU Gallery, New York), Chemical Bank (New York), Paolo Martini (Řím, Itálie), Miguel Cardia (Portugalsko), Ivan Karp (O.K. Harris Gallery, New York) a řada dalších.

Shalom Tomas Neuman, Premio Galileo 2000, Florence, Italy
Video by Norma Drimmer

Fusionismus je hnutí 21. století schopné dokonale překlenout hranice mezi uměleckými disciplínami jako malba, sochařství, světlo, zvuk, výrazové divadlo, digitální umění, psané i mluvené slovo a hudba. Cílem tohoto směru je všechny disciplíny neoddělitelně propojit tak, aby “fůzovaly”, nikoliv aby byly vnímány odděleně. Tak vznikají multižánrová a multismyslová prostředí, kde mohou umělci použít naprosto cokoliv, co mají k dispozici tak jak jim to velí jejich cítění.

Fusionismus je směr, který má být multismyslový a inkluzivní. Nemá vylučovat, ale pomocí technologií v maximální možné míře začleňovat. Vždyť aby bylo umění současné, musí přeci jeho podstatou být víc než pouhá malba, plátno či plastika. Musí do sebe vstřebat technologie, které hýbou současným světem a tvoří ikony naší současné kultury. Teprve pak jej budeme moci nazývat uměním vpravdě současným. 

Během akce, kterou nazýváme “Fusionism event“ je naším záměrem udělat z pasivních diváků aktivní účastníky. Fusionism je prostě svobodný umělecký prostor bez jakýchkoliv hranic, kde je vítan každý, kdo si přeje sdílet své umělecké cítění a splynout se světem fantazie. 

Shaloma Neumana předchází pověst velmi avantgardního muže – koneckonců jeho zjev nezapře fakt, že je umělcem tělem i duší. Přiznám se proto, že mě poněkud překvapilo, když do mých dveří vešel muž sice s fialovou kšticí, ale s tradiční kyticí a s podnosem báječných českých dvojctihodných koláčků. Povídání s ním bylo velmi příjemné, ale rozkvetl teprve tehdy, když přišla řeč na jeho lásku - fusionismus. Jeho přirozená plachost byla najednou ta tam a on mi zaníceně vyprávěl o všem, co se svým milovaným uměním zažil, zažívá a ještě plánuje zažít. Koneckonců, vždyť je bylo teprve 70…

Shalom Tomas Neuman

Jak to vlastně bylo s vaší rodinou?
Rodiče žili v Praze jako mladá židovská rodina až do roku 39, kdy museli uprchnout před nacisty. Hledali ochranu na východě, v Rusku, ale protože se odmítli vzdát českého občanství, byli posláni do pracovního tábora na Sibiř, kde káceli dřevo. Podmínky tam byly velmi kruté a maminka navíc byla těhotná s mojí sestrou Channou.

Jak se rodina koncem války dostala zpět do ČSSR?
Rodiče o tom málokdy mluvili, ale pamatuju si, že táta byl asistentem generála Svobody, pozdějšího prezidenta ČSSR a byl členem Svobodova 1. Československého armádního sboru na východní frontě, s kterým se účastnil osvobození Prahy. Díky tomu se také dostal do styku s různými důvěrnými informacemi, např. znal identitu člověka, který údajně vyhodil Jana Masaryka z okna Černínského paláce. Proto byl později komunisty dán na černou listinu a po komunistickém převratu musel s celou rodinou utíkat znovu.

Jakého politického smýšlení byli rodiče?
Otec nenáviděl komunisty. Jednou mi vyprávěl historku ze Sibiře: maminka byla ve vysokém stupni těhotenství a kácet stromy ve čtyřicetistupňovém mrazu pro ni bylo neúnosné. Měla velké bolesti a otec prosil bachaře: „Moje žena teď nemůže pracovat. Vždyť přijdeme o dítě!“ Bachař jí strčil kalašnikov před obličej a zařval: „Buď půjdeš pracovat, nebo tě zastřelím”! Byl zázrak, že to přežili a dostali se zpět do Prahy.

Kde jste se zakrátko narodil vy…
Rodiče s malou sestrou se vrátili zpět do Československa a věřili, že budou konečně žít ve svobodné demokratické zemi, pak ale přišli komunisti. Mezitím jsem se narodil já a naši museli zase hledat, kam se vrtnou.

V té době ale nebylo pro Židy mnoho míst, kde mohli najít útočiště…
To je pravda. V roce 48 Židy většinou nikde nepřijímali. Pak ale vznikl stát Izrael a my jsme měli štěstí, že jsme se dostali na jednu z prvních uprchlických lodí.


Kde jste se usadili?
Zakotvili jsme spolu s ostatními imigranty ve vesničce blízko Haify, která byla tehdy malé pouštní provinční hnízdo.

Takže jste po všech útrapách nakonec mohli žít jako svobodní občané ve svobodné zemi.
To ano a rodičům se ulevilo. Strašně jsme ale nuzovali. Zezačátku jsme bydleli ve stanech a dodneška si pamatuju, jak jsme hladověli - k jídlu jsme si občas dělili jedno jablko na 4 díly.

Máte i šťastnější vzpomínky na své izraelské dětství?
Jistě. Vždyť já jsem to tam miloval! U bosých nohou mi šplouchal oceán, povaloval jsem se a hrál si ve vyhřátém písku a kromě toho, že mi kručelo v břiše, mi nic nechybělo. Když jsme se v roce 1957 stěhovali do USA – bylo mi tehdy deset – obrečel jsem to.

Do USA jste se přestěhovali z ekonomických důvodů?
Ano. Pomohl nám můj strýc Otto Froëlich, také Žid českého původu. Byl to hrozně zajímavý muž – překvapivě modrooký blondýn, který na vídeňské konzervatoři studoval klavír a skladbu byl před válkou v Evropě poměrně známý. Díky svému zjevu předstíral, že je katolík a vydělával si v kostelech hrou na varhany. Přežil s ženou a dvěma dětmi díky tomu, že se skrýval na jihu Francie.

Jak se dostal do USA?
Protože byl skvělý muzikant, byl pozván jako hostující dirigent do Newyorské filharmonie. Později se stal jejím ředitelem a cestoval po světě. Pak s celou rodinou dostal americké občanství a pro nás získali zelené karty.

Čím se živili vaši rodiče?
Otec byl chemik a maminka švadlena. Dohromady sice mluvili asi deseti jazyky, ale anglicky jen velmi špatně. Maminka pracovala jako švadlena v Izraeli i později v USA, ale otec se v oboru neuchytil a živil se jako podomní obchodník. I tady bylo živobytí nelehké, ale s chudobou v Izraeli se to nedalo srovnat.

Navzdory tomu jste studoval na řadě prestižních škol a univerzit…
To jsem mohl jen díky stipendiím.

Kdy jste se rozhodl stát se umělcem?
Já jsem se tak nerozhodl. Já jsem jím prostě vždycky byl! Nechodil jsem na univerzitu, abych se stal umělcem, ale abych potkal jiné umělce. Abych s nimi mohl sdílet své nápady.

Takže jste už jako dítě věděl, že tohle je vaše cesta?
Prostě jsem věděl, že musím malovat. Byl jsem vždycky introvert a vyjadřoval jsem se malováním. A taky jsem na tom usilovně pracoval – maloval jsem bez přestání. Miliony postav. Při takovém množství práce se to člověk prostě musí naučit. Cvičil jsem se napodobováním Michelangella, Tiepola a dalších. Když toho člověk namaluje tolik, nakonec mu to připadá docela snadné.

Co si o tom mysleli rodiče?
Když mi bylo šest, dali mě na housle. Ale mě to táhlo k malování. Po přestěhování do USA mě dali do školního orchestru, já jsem ale nedokázal fungovat v kolektivu, takže jsem toho nechal.

Neděláte dojem takového introverta...
Tím jsem byl až do té doby, než jsem začal být oceňován, což se stalo na vysoké škole. No a pak, když jsem začal sám vyučovat, se to zlomilo úplně.

Prý jste byl děkanem potrestán za text na své promoční pozvánce. Co tam stálo?
Napsal jsem: „Maluju stejně přirozeně jako kadím“. Nemyslel jsem to ale zle! Chtěl jsem jen říct, že je to pro mě naprosto přirozená potřeba. A ani teď po sedmdesáti letech se na tom nic nezměnilo.

Jste považován za průkopníka směru zvaného „fusionismus“. Jak jste k němu přišel?
Umění je jako štafetový kolík, který si umělci předávají. Člověk musí milovat a ctít své předchůdce a chápat jejich přínos, musí ale taky umět udělat krok stranou a sám něco začít stavět na základech, které mu přenechali. Každý průkopník jakéhokoliv směru - impresionisti, kubisté, futuristé i surrealisté – každý musel bojovat za svoje umění. My, malíři totiž nechceme vytvářet co vidíme! Chceme ztvárňovat a zprostředkovávat, co cítíme. A tahle energie, emoce, je-li opravdová, je z obrazů cítit.

Takže klasické realistické ztvárnění nebylo nic pro vás...
Ale vždyť jsme tvorové, kteří přijímají vjemy mnoha způsoby. Naše smysly jsou kombinované. Vezměte si třeba autonehodu: slyšíte ji, vidíte, cítíte...A všechny tyhle pocity jsou neoddělitelné. A tak jsem si v roce 1967 předsevzal, že tyhle vjemy sloučím. Proč chápat jednotlivé složky umění odděleně? Malířství, sochařství, grafika...Jeden smysl podporuje druhý a rozvíjí celkový dopad. Zvukový a vizuální vjem k sobě mají velmi blízko – určité kombinace barev jsou příjemné, stejně jako určité zvuky působí libě, zatímco některé barvy a zvuky drásají duši.

Jak vám pomáhají soudobé technologie?
Na rozdíl od umělců v minulosti, máme dnes nedozírné možnosti: videa zobrazující pohyb, různé projekce, pohyblivé nasvícení a spousty dalších technických vymožeností – to vše je fúze, integrace jednotlivých odvětví. Výsledkem je mnohem bohatší umění.

Už koncem 60.let minulého století jste si nechal postavit svůj první speciální počítač...
Mým prvním spolupracovníkem přes počítače byl geniální fyzik a matematik, který spolupracoval i na Star Wars. Postavil pro mě počítač se speciálním programem nekonečného množství sekvencí světel, které se nikdy neopakovaly. Unikátní přístroj za příšerné peníze, komerčně nedostupný, který neměl nikdo jiný než já, ale stálo to za to!

To vše hlavně kvůli světelným efektům?
Světlo je vlastně socha. Světlo je malba. Světlo je život. Když ztlumením světla změníte náladu, všechno rázem vypadá jinak. I vy budete v příšeří vypadat jinak. Světlo se pohybuje, mění naše vzezření, mění barvy, zkrátka všechno. Abych zbořil mosty mezi jednotlivými disciplínami, rozhodl jsem se vyvinout novou metodologii.

Šel jste proti všem tehdejším trendům...
Při vší úctě k velikánům abstrakce, která byla tehdy velmi ceněná - Kandinskij, Kupka a mnoho dalších - prostě jsem to cítil jinak. Touto cestou jsem jít nechtěl, a tak jsem se vydal na cestu dobrodružství, objevování. Když chcete, aby váš hlas malíře byl slyšet, chcete se vzepřít tradičním pravidlům, tou nejpřirozenější věcí je vzepřít se nejtradičnějšímu pojetí malířství, totiž napnutí plátna do rámu!

Pochyboval jste někdy o vaší průkopnické cestě?
Nikdy jsem neuhnul, nikdy jsem neměl ani stín pochybnosti. Na své cestě jsem už přes padesát let a vysloužil jsem si tak nálepku otec fusionismu.

Jak se na váš styl dívají kritici?
(Smích) Jednou jsem přivedl do svého ateliéru nějakého kritika umění a on hned brblal:“ Nesnáším to umělé světlo!“ Ale vždyť půlku života prožijeme v umělém osvětlení, tak jak bych ho mohl ignorovat?

Přednášel jste na univerzitách po celém světě, říkáte, že více volnosti spatřujete ve workshopech. Máte hodně žáků?
Učil jsem přes čtyřicet let a dělal jsem to moc rád. Nakonec jsem ale vzdal přesvědčování univerzit o zavedení volnějšího pojetí přednášek o umění. Dnes pořádám workshopy pro ty, co mají zájem a lidé za mnou jezdí z celého světa. Kupříkladu do Prahy přijedou lidé asi z 8 zemí. Kromě toho se podílím na vydávání knih v duchu fusionismu, takže je to opravdu velké mezinárodní hnutí.

Kde vlastně tvoříte?
Na mnoha místech. Mám ateliér v New Yorku na Manhattanu, kde jsem také založil Muzeum fusionismu, ale i v Pensylvánii. Jezdím tvořit i do Čech.

Jste sice fusionista, ale jste tradičně vzdělaný umělec, že?
To je pravda. Nejdřív jsem přeci musel zvládnout klasické postupy. Ne proto, že mě k tomu ve škole nutili, ale věděl jsem, že to je nutné. Že to potřebuju pro sebe. Maloval jsem, když ostatní šli do kostela, maloval jsem, když se šli bavit...

Netrpěl tím váš soukromý život?
Asi jo, ale mně to nikdy nevadilo. Děti jsem neměl - moje děti jsou moje díla. Mám sice ženu, ale ta je taky výtvarnice a profesorka, takže mi rozumí.

Je o vás známo, že milujete přírodu a zvířata a nejste nábožensky založený...
Nejsem schopen vzývat Boha, který nechal zplynovat šest milionů lidí včetně devíti členů mojí vlastní rodiny. Takže jsem agnostik. Taky nemám rád hierarchie. Nesnáším, když mi říkají, jak žít, co si myslet. To všechno člověka omezuje a nutí ho to ztotožnit se s nějakou předem stanovenou rolí. Být fusionistou je pro mě osvobozující! Svůj život stále objevuju. A kromě toho, vždycky je to Muž!

Vždycky je to muž?
(Smích). Vždycky je „šéfem“ muž. Jen se podívejte na mocné tohoto světa. Nikoho si neváží a lidi jsou pro ně jen hračky. Vždyť mnohé ženy jsou pravděpodobně chytřejší a hlavně schopnější domluvit se s ostatními.

Existují nějaké technické vymoženosti nebo předměty, které jste ještě nepoužil?
Protože jsme společnost, která věci neopravuje, ale vyhazuje, používám cokoliv, co najdu: lednice, staré počítače, ale i spoustu plastů. Víte, jak krásně stárnou a mění barvu? Navíc ty předměty jsou svědky své doby, takže i kdybych je nijak neupravoval, jsou to historicky cenné artefakty, které v nás vyvolávají vzpomínky a emoce. Máme kliku, že žijeme v době, kdy se umělec může vyjadřoval svou prací a pokud si dokáže vydělat aspoň na živobytí, může tvořit svobodně.

Cítíte se svobodný?
Aspoň tak jako většina mých známých. Dělám přesně to, co chci. A dělal jsem to tak vždycky.

Zmínil jste se o živobytí. Omezovaly vás někdy zásadním způsobem finance?
Jasně. Kdybych měl víc peněz, pracoval bych s obrovskými objekty, s gigantickými světly, vystavěl bych prostory, kde by se scházeli lidi a přemítali by, nebo by se milovali. Fungovala by tam spousta robotických vymožeností, střecha by se díky projekci zdála tu větší, tu menší. Cestovalo by se tam skrz různé obrazy...To vše by stálo velké peníze, a tak to zatím dělám jen v malém.

Viděla jsem fotografie vašeho domu na Manhattanu. Je velmi originální.
Na East Side mám dům, kde jsem dřív bydlel a měl jsem tam i ateliér. Teď pracuji s architektem a hodlám tam postavit vertikální zahradu z nerezové oceli. Bude to nízkoenergetická stavba se solárními panely, které nebudou obdélníkové, ale budou mít různé tvary. Bude tam fungovat spousta počítačů a budova se bude pořád měnit a bude k lidem mluvit.

Už máte stavební povolení?
Nikdy jsem na nic neměl povolení. Můj manhattanský ateliér, kde je dnes FusionArt Museum - jediné muzeum v NY, kde se vystavuje a archivuje multidisciplinární umění, vznikl taky bez povolení. Začal jsem ho stavět někdy v roce 1985 tak, že jsem prostě začal vrtat do fasády a přidal tam různé objekty a barvy.

Dům vypadá tak vesele...
To je pravda. Jezdí se tam dívat tisíce lidí, stalo se to výletním místem. Dostali jsme se dokonce do průvodce po Manhattanu.

Tenhle dům se tedy změní?
Radikálně. Barvy se budou nepřetržitě měnit, nikdy stejné kombinace. A každý prvek instalace bude mít svoje ozvučení. Zkrátka ho teď předělám, protože na to konečně mám prostředky.

Unavuje vás někdy vaše práce?
Žena si ztěžuje, že jsem prací posedlý. Nikdy si neberu dovolenou, nerad „odpočívám“, jako ostatní lidé.

Jak tedy relaxujete?
Vlastně jen, když přijedu do Prahy. Tady mám pocit, že odpočívám. Procházet se po městě je to pro mě čirá slast. Praha je tak vzrušující, tak majestátní a inspirující. Každá budova je jiná, znovu objevuji další a další krásy. A nejnádhernější je to osvětlení – ty báječné plynové lampy, co vyzařují takové měkké světlo. Chodím po městě třeba ve tři ráno a pořád fotím. Žádné jiné město na světě tohle nemá.

Co v naší rozbouřené době přináší klid vaší duši?
Lidi se mě občas ptají, jestli se z toho všeho někdy nepotřebuju dostat do nálady a já jim odpovídám, že jsem v náladě pořád. Pořád se totiž cítím inspirovaný - jsem si jistý, že třeba hudebníci to mají stejné. Když je člověk v zajetí umění, je jako na drogách. Jakoby byl pořád „high“! I když je všude tolik krutosti, násilí a hrůzy, kolem je ale taky tolik čiré krásy! Podívejte se na východ a západ slunce – žádný malíř to nedokáže věrohodně zachytit. A Praha a někteří její obyvatelé, jako třeba Václav Havel, jsou tak inspirující! Tohle všechno žene člověka dál a dál.

Jezdíte do Prahy často?
Hodně často. Mám byt v Haštalské a ateliér v Houštce a brzy strávím v Praze celé tři měsíce.

Kde jste vlastně doma?
Můj domov je NY, moje země je Izrael a moje láska je Praha...

Pozvete nás na svou příští pražskou akci?
Připravuji výstavu se svým galeristou, kurátorem a přítelem Mirkem Lewandowským, kam se můžete přijít podívat od 11.července do 6.září. Nazvali jsme ji (jak jinak) Fusionism. Skvěle se nás ujala Praha 6: výstava bude v Čističce odpadních vod a kromě toho se početné skupině mých mezinárodních hostů stane originálním dočasným útočištěm báječný Hotel International. Uspořádám taky dva workshopy, takže všechny čtenáře Xantypy srdečně zvu: přijďte, bude to jízda!